Jednou se na Petrově webu mihnul názor, že připomíná Petra Nováka. Nechápala jsem proč. Není mu ani trochu podobný,
má jiný hlas a hudba i písničky jsou taky jiné. A pak jsem stanula před pódiem a bylo mi to jasné.
Kdo viděl filmové záznamy ze 60.let nebo na Novákově koncertu byl ( já až v 80.letech, ale přece) , vzpomene si.
Je to v tom, jak strašně muziku prožíval, jak pouštěl z uzdy svoje emoce. Mimo pódium plachý, jemný člověk, který se
na autogramiádě styděl a schovával za tmavé brýle, na koncertních prknech uragán.
Byl to zpívající herec nebo hrající zpěvák, jak chcete. Sám sebe pokřtil na klauna. Nebál se rozhýbat stylem,
který usedlé provokoval a nadšené vtáhl do děje. Ležel s mikrofonem na zemi a zpíval a sám sebe dovedl svými písněmi
i doopravdy rozbrečet. Byl to ale smutný klaun. Jak jsem ho poznala, dala jsem mu zvláštní, ale výstižné jméno: rytíř žalnopěvec.
Nechal svou duši otřásat emocemi, které jeho tělo přestalo zvládat a které ho nakonec zahubily.
Petr je naštěstí převážně veselý, ale tu živelnost a emotivnost mají společnou. Když se roztáhne opona a ze skrytu
černé kápě se vyloupne v černých brýlích, snaží se chvíli tvářit jako zlý chlapec, ale moc mu to nejde.
Během první písničky kouká nejdřív přes brýle a pak je s úsměvem odloží, aby na nás viděl. A my na něj, protože jeho oči
jak dva zelené magnety by nám chyběly.
Pak se rozjede smršť překvapivých kreací, které – pokud nejste suchar, vás dočista dostanou. Běhá při zpívání po jevišti,
jako by mu nescházel dech, skáče jak gumový míček a zvedá ruce nad hlavu, aby lidi vyburcoval k rytmickému tleskání,
padá v běhu na kolena s mikrofonem v ruce a zase vstává, podupává si jednou nohou, jako by chtěl tančit charleston.....
Pořád udržuje kontakt. Rozhlížením do publika s uznalým pokyvováním hlavou, povzbuzováním k potlesku nebo krátkou hříčkou,
jestli nás překřičí nebo ne. Je veselý, je hravý! chtělo by se říct slovy reklamy. Když v horkém, dusném večeru v Třebíči
vytáhl petku s vodou, aby se napil, žertem naznačil cáknutí vody do publika. Samotného ho překvapily nadšené reakce a tak nám
dvakrát mohutným chrstnutím vodu opravdu ,,hodil“. Jaký přitom měl rošťácký pobavený úsměv můžete vidět na fotce na mém webu.
Pokud může, stoupá nebo sedá si na kraj pódia, jako by nám chtěl být co nejblíž. Myslím, že by si s námi rád podával ruce,
kdyby mu v tom bezpečnostní mezera mezi bariérami a ostražití bodyguardi nebránili.
Zklidní se pouze ve chvílích, kdy sedne k piánu nebo ke kytaře. Ale není to slabší zážitek. Jeho pomalé písničky chytají
za srdce. Velice silný vjem pro mě je, když se zakloní tak, že vidíme jen jeho krk a začne zpívat. Je v tom velká síla prožitku.
Jinému bych to měla za zlé, že dle herecké terminologie ,,přehrává“. Petrovi to věřím.
V programu zcela vyjímečná je písnička Mosty. Když ji Petr uvádí, nezvykle zvážní a říká, že je inspirována třebíčským (vysokánským)
železničním mostem. Skokem z něj ukončilo svůj život už přes 20 lidí. A on prý se snažil vžít do pocitů toho, kdo tam stojí
nahoře a rozhoduje se. ,,Nikdo tě už nehlídá, ani máma, ani táta..." Jsou to strašně silné chvíle, kdy sedí u piána,
zpívá tuhle písničku a do toho hraje zvláštně aranžovaná melodie.....
Ale mnohem víc je okamžiků veselých. Petr je vlastně srdcem i duší bubeník a když toho původního najednou vystrká pryč
a sedne za bubny sám, rozjede se nevídaná show. Nikdy jsem neměla jakákoliv rocková sóla ráda; bývá to nuda a čpí z toho
na dálku machrování testosteronů. U Petra to na mě působí úplně jinak. On bubnuje s takovou radostí, jako by dostal na chvíli
do ruky kamarádovu hračku a chtěl si jí co nejrychleji užít. A s takovou energií, že mě hned napadlo, jaké to muselo být
hyperaktivní dítě! Copak není po předchozích výkonech na pódiu a propocení dvou triček ani trochu unavený?
Jako by do té chvíle seděl někde v koutku a teď se teprve přišel vyřádit!
A že to není jen bezduché tlučení, ale dokonalá rytmická skladba snad ani nemusím dodávat.
Podobné číslo pak zopakuje, když se sehne ke kytaristovi a zatímco on vybrnkává pravou rukou, Petr buší do hmatníku
jako by hrál na klávesy a zase se v tom strašně vyžívá.
Jeho energie je prostě neuvěřitelná.
Těšme se na koncert ve Výčapech, protože tam vystoupí i jako zpívající bubeník a my ho poznáme zase v trochu jiné poloze.
Určitě skvělé.
Myslím, že ty první koncerty patří mezi nezapomenutelné a neopakovatelné zážitky, už pro to dojetí, které na Petrovi bylo vidět
a které časem, jak si bude na přízeň svých fanoušků zvykat, pravděpodobně zeslábne.
Na začátku se na nás díval a přiznával, že se mu stahuje dojetím krk, až nemůže zpívat. Vždyť jsme mu splnili velký sen.
Během koncertu, jako by na to pozapomněl, ale při závěrečné Angels se to zase vrátí. Píseň, která pro něj byla v Superstar
zásadní, se mění v chorál tisíců hlasů a splývá s ním v jedno. Na jejím konci stojí s obličejem ztuhlým dojetím a v očích má slzy.
Opakovalo se to v Třebíči i v Újezdě nachlup stejně a člověk by ho až podezříval, že to má nacvičené, kdyby ovšem neviděl ty slzy.
Stojí tam s rozpřaženýma rukama, jako by nás všechny chtěl obejmout, jeho duše letí nad námi, koupe se v našem jásotu a myslím,
že prožívá nejšťastnější okamžiky ve svém dosavadním životě.